Výroba Santoku – část 4.

Tradičně rukojeti japonských nožů sestávají ze dvou částí – bolsteru z buvolího rohu a kousku dřeva. Z čistě estetických důvodů, vkládám mezi tyto dva materiály kousek kosti. Takže výroba rukojeti začíná zkrácením stopky čepele na konečnou délku a uříznutím kousků potřebných materiálů na hrubé rozměry.

Do rohoviny jsem vyvrtal 2 mm pilotní díru a zbytek jsem vypálil stopkou čepele rozpálenou letlampou. Tak jsem dostal velmi rychle velmi přesný otvor. Co se kosti týče, díra mohla být odvrtána velmi nahrubo, přesnost tam není potřeba. Poté to jsem roh a kost spasoval a slepil dohromady, vyleštil jsem čelní stranu.

Poté jsem pokračoval se dřevem. Tam jsem vyvrtal trošku větší pilotní díru (6 mm), a rovněž jsem vypálil zbytek rozpálenou stopkou. Tak jsem dostal relativně těsný otvor pro stopku. V tradičním japonském noži by toto stačilo, ale zde se znovu odchyluji od tradice.

Vyčistil jsem stopku 40-grit pásem a úhlovou bruskou jsem do ní udělal sérii zářezů. Tímto jsem získal čistou a drsnou plochu, k níž může epoxidové lepidlo dobře přilnout. Dávám přednost lepeným nožům před noži drženými pohromadě pouze těsným třením. Po pravdě řečeno, nevidím pointu kuchyňského nože, který jde rozebrat.

Pro lepení používám tzv. "španělský vrátek" ke stisknutí všech součástí dohromady. Není potřeba vyvíjet obrovský tlak, pouze dost na to, aby se součásti neposouvaly. Používám pomalu tuhnoucí epoxy a během prvních pár hodin, než zatuhne, jsem pravidelně kontroloval, zda vše pasuje, jak má. Použitý kousek dřeva nebyl dost velký na to, abych to mohl slepit přibližně a pak jednoduše obrousit přebytečný materiál pro symetrickou rukojeť. Potřeboval jsem adekvátní symetrii hned po lepení.

Lepení šlo v pohodě, příští den jsem tedy mohl vytvarovat rukojeť. Normálně to dělám od oka, dokud rukojeť není pohodlná v ruce, ale tentokrát jsem měl konkrétní rozměry, k nimž jsem se musel blížit. Nemohl jsem je trefit úplně přesně, ale jsem dost blízko. Po vytvarování profilu na požadovanou velikost jsem vytvaroval průřez za osmihran a vyleštil všechny plochy do 600 grit. Na dřevo obvykle stačí 300 grit, ale olivové dřevo má velmi malé póry, takže jsem šel výše.

Když má rukojeť konečný tvar, nůž  je téměř hotový. Už zbývá jen povrchový finiš pro rukojeť a nabroušení.

Olivové dřevo je nejen velmi husté s malými póry, ale je i přirozeně mastné. To má tři následky – smrdí při práci přímo nechutně, zanáší abraziva a není možné jej napustit epoxidovou pryskyřicí. (Lepení stopky čepele by mohlo rovněž být problematické z téhož důvodu, ale vypalování díry pro stopku tento problém řeší, protože to odpaří a spálí olej na vnitřním povrchu díry, takže k ní lepidlo může řádně přilnout.)

Z tohoto důvodu finišuji rukojeť tungovým olejem. Což je snadné, ale pomalé – každý den rozetřu kapku oleje po rukojeti, počkám, až se trošku vsákne, a pak otřu přebytek a počkám do dalšího dne. Po pěti dnech to vypadá, že se olej už nevsakuje, takže teď už budu dva-tři dny čekat, až olej řádně ztvrdne. Tungový olej není tak tvrdý, jako epoxid, ale je výrazně tvrdší, než ostatní vysýchavé oleje.

A na tom jsme teď. Pokud se něco extrémně nepokazí, příští týden by nůž měl být hotový k zaslání.